Dovolená - zima 2010 (Marilleva)

Vstávat v neděli v šest ráno není nic obvyklého, pokud si chce člověk užít víkend. Pokud to znamená stihnout odjezd na první Vánoce mimo republiku, tak to jde skousnout. Odjezd byl naplánovaný na sedmou, takže v klidu snídaně, naložit to, co se v sobotu nestihlo a hurá na cestu. Hned za Tachovem nás potkala sněhová vánice, ale kupodivu to byla poslední sněhová komplikace na cestě. Cesta utekla vcelku rychle, dokonce jsem stihl udělat pár fotek, když jsme vjížděli do hor. Před Marillevou postavili Italové nový tunel, což byl pro všechny zážitek, protože to chvilku vypadalo, že dojedeme někam jinam.

Bylo něco před čtvrtou, když jsme dorazili na místo. Nahlásili jsme se na recepci, dali nám klíče, všechno vysvětlili a to v češtině.  Pokoj je útulný, akorát pro čtyři osoby, jenom to místo na parkování vypadalo, jako kdyby tam měla parkovat motorka, ne auto naložené lyžaři. Při vynášení věcí jsem si všiml, že za největší rušitele nočního klidu jsou tu poláci, jelikož poučení o pravidlech chování na hotelu bylo jen ve výtahu a jen v polštině.

Po zabydlení, určení míst na spaní a přípitku na šťastný příjezd jsme se posilnili řízkem a bramborovým salátem, což bylo po celodenním pojídání housek se salámem víc než luxusní jídlo. Pak káva, pokec a honem dohnat pravidelný přísun nedělního spánku.

Ranní probuzení bylo jak ze špatného filmu. Hlava mě bolela jako střep, jelikož jsme při uléhání ke spánku neodhadli točení vzduchu a efekt na sebe nenechal dlouho čekat. Ke snídani vánočka a hrnec čaje a kávy. Pak jsme šli s přítelkyní zařídit takové ty kartičky, co nás pustí do každého vleku. Fotka z pasu se tam vešla parádně, jen kdybych si byl po těch deseti letech aspoň trochu podobný.

Z místa pobytu (Marilleva 1400) se musí vyjet na Monte Vigo (2179 m), pokud se nechce brousit jeden kopec. Odtamtud jsme pokračovali na Pradalago (2100 m), kam jsme dorazili v půl dvanácté a lehce posvačili (cesta bude v dalších částech popsána podrobji). Po malé svačině v podobě sušenky nás čekal vrcholový výkon na černé sjezdovce Amazzonia (délka 2,1 km). Jízda po ní odpovídala technické a fyzické připravenosti každého jedince, moje podání tedy nebylo nijak oslnivé. Takže hurá na pokoj obědvat (oběd se podával v půl třetí). Pak relaxace a rekonvalescence až do rána.

Vstáváme akorát na to nasnídat se, obléknout a vyrazit na svah do jasného slunečného počasí. Vyjeli jsme si na Monte Vigo, sjeli jsme na druhou stranu hory po sjezdovce Malghette (2 km), pak lanovkou na Pradalago (2100 m), dolů jsme si užili 3,7 km nádherného kopce do Madonny di Campiglio (1524 m) a odtamtud na další vrcholek – Passo Grosté (2444 m). Tam nás zastihla mlha jako mléko, sjezd dolů byl opatrný a plný překvapení. O kousek níž naštěstí mlha zřídla, takže jsme se mohli předvést v plné síle.

Čekaly nás sjezdovky Graffer (3,3 km) a Spinale Diretta (3,5 km). Tu druhou v pořadí jsme uprostřed zpestřili obědem a pro velký úspěch jsme si tu první půlku sjeli ještě jednou. Pak přes Madonnu zpět na Pradalago, kde jsme pořádně vybrousili styl na 1,5 kilometru dlouhé červené Genziana. Když nás to přestalo bavit, vyrazili jsme zpět na pokoj.

Mezi lyžárnu a nás se ovšem postavila Nera Marilleva (1,8 km), která, jak už název napovídá, je klasifikována jako černá. Nádherné sjezdové pasáže si vzaly poslední zbytek sil z našich nohou po páté jízdě, a to už jsme nebyli ani v plné sestavě, jelikož někdo musel připravit hlavní stan na příjezd hrdinů.

Kupodivu šest a půl hodiny na lyžích mělo zcela opačný efekt, než výkon o den zpátky. O to víc potěšilo rizoto, které se podávalo k večeři. Na další den jsme hned začali plánovat cestu na F.I.S. 3-Tre – 2,3 km dlouhá trať světového poháru, ale to jsme ještě netušili, co si pro nás chystá počasí…

Probuzení bylo parádní, těšil jsem se na zopakování nádherného dne plného lyžování a krásných panoramat. Pohled z okna ovšem obrátil mou mysl o 180 stupňů. Hustě sněžilo a pojali jsme podezření, že mezi tím sněhem padá i něco málo vody. Zda vyrazit, či nevyrazit se muselo řádně promyslet, na kopec jsme vyrazili až v deset hodin.

Vyjeli jsme na Monte Vigo a zkusili jsme si sjezdovku dolů. Co si budeme povídat, sjezdovka plná těžkého sněhu, navíc v muldách, jak ho tam hrany lyží a snowboardů nahrnuly. A do toho všeho bylo relativně teplo, takže brýle se zamlžovaly. Když jsem jel dolů, nic jsem neviděl, navíc mě lyže v tom těžkém sněhu vůbec neposlouchaly. Po prvním sjezdu jsme se rozhodli pokračovat v domnění, že se to nějak zlomí. Ani druhý pokus sjet kopec alespoň uspokojivě neprošel, rozhodl jsem se nasadit agresivnější styl, kterému ale chyběla příprava. K vlastnímu překvapení jsem po pár stovkách metrů předvedl výjezd ze zatáčky obohacený dvojitým kotoulem se stojem na hlavě (naštěstí v helmě), čemuž předcházelo nešťastné najetí na muldu sněhu, vypnutí lyží a odhození hůlek.

Následovala úklona, opona dolů a odchod do zákulisí. Odpoledne jsme strávili u karet, zahálky a nezřízeného pití všerůzných tekutin, spát se šlo po půlnoci.

Další den od rána pršelo a jak se ukázalo, pršelo celý den a následující noc. Po dopoledním spaní jsme vyrazili na procházku dolů do Marillevy 900, kde jsme ověřili, že Italové stále dodržují svou siestu. Odpoledne a večer jsme strávili hraním karet. Jako zpestření jsme před spaním udělali kino s celkem zábavným rodinným filmem Chlupatá odplata.

Štědrý den začal příjemným překvapením, a to absencí intenzivního deště za okny. Vzhledem k hladu po ježdění na dvou kluzkých prkénkách nás jemné poprchávání neodradilo od cesty na svah. Mrholení se ve vyšších polohách proměnilo ve sněžení. Kupodivu byl sníh i lepší, než předvčerejší den, ale pořád to nebyl žádný ideál.

Po dvanácté jsme dorazili na pokoj pro doplnění energie, ve dvě zpátky na svah. Sníh byl zas o trochu kvalitnější, takže jsme vyrazili na letos dosud nezdolanou sjezdovku Dos de la Pesa (1,7 km), které se přezdívá „Serpentina“ kvůli její klikatosti a která vede ze stejnojmenné hory (2155 m). Pak jsme se jeli projet na Genzianu, a zpět na serpentiny, dolů na Nera Marilleva a po čtvrté zpět na pokoj, abychom stihli udělat večeři a řádně se připravit.

V rámci dostupného ošacení jsem si oblékl elegantní tepláky a košili s kravatou jsem nahradil trikem s výrazným potiskem. K večeři se podávaly párky a fazole, ale všichni jsme se shodli, že kapr chutná naprosto stejně :o) Pak karty u televize a spát.

Čeká nás poslední kompletní den, i když dohoda je taková, že když se vrátí déšť, nebudeme otálet s odjezdem, a taky se jelo…

Vybrané fotky v galerii.